Nedaleko od Ulánbátaru se nachází národní park Gorkhi-Terelj, který je známý svým údolím řeky, kamenem ve tvaru želvy, tzv. turtle rock a největší sochou světa muže na koni, sochou Chinggis Khaana. Do národního parku se pořádají denní zájezdy z Ulánbátaru (UB), u kterých se cena za osobu se pohybuje od 80 – 90 USD (zhruba 2 000 ,- Kč). Zájezd si lze domluvit skoro na každém ubytování, ať už se jedná o hostel, hotel, či Airbnb. Probíhá to tak, že si vlastně pronajmete řidiče s terénním vozem, který vás doveze na turistická místa v parku. Některé hostely nabízejí i tour mikrobusem či autobusem za levnější cenu.
Jak se dostat do Gorkhi-Terelj autobusem z Ulánbátaru
Rozhodli jsme se, že se do parku dostaneme veřejnou dopravou a přespíme tam 2 noci. Články na internetu (nutno podotknout minimálně rok staré) mluvily jasně: autobusová zastávka naproti hotelu Narantuul v Ulánbátaru, linka autobusu XO 4, autobus odjíždí ve 12 a 16 hodin a stojí 2 500 MNT (zhruba 25 ,- Kč). No paráda!
Autobusová zastávka v Ulánbátaru
Zastávka byla od nás vzdálena cca tři čtvrtě hodiny chůze. Dorazili jsme tam v 11.45 a na tabuli zjistili, že autobus XO 4 do národního parku zde opravdu staví. Jen čas odjezdu nebyl nikde napsaný. Ve 12.15 jsme si začali vyměňovat nervózní pohledy ještě s jedním cizincem, který čekal na tentýž autobus. Ve 12.30 jsme si řekli, že to je dost velké zpoždění i na Mongolsko, a že se raději poptáme v blízkém stánku. Polopatě s překladačem v ruce jsme od paní vyrozuměli, že tento autobus tu už nejezdí (i když je tam napsaný) a musíme na jinou zastávku, která je na druhé straně města. Říkáme si, že jsme se možná ztratili v překladu, a tak raději ještě vyčkáme. Po 10 minutách k nám přišel starší pan, zda nepotřebujeme pomoci. Mluvil docela dobře anglicky, takže tentokrát se dorozumět nebyl problém. Informaci o lince XO 4, která již nejezdí, nám potvrdil a řekl, že ze zastávky Oфицеруудын ордoн, Ulánbátar – ta na druhém konci města – autobus XO 1–5 jezdí jen do města Nalaich, poblíž NP a tam musíme přesednout na minibus do parku. Jelikož už bylo kolem jedné odpoledne, rozhodli jsme se, že na zastávku dojdeme pěšky a cestou se stavíme na oběd do naši oblíbené levné restaurace.
Posilněni obědem jsme dorazili na zastávku, kde akorát stavěl autobus XO 5-1 jedoucí do města Nalaich. Problém byl v tom, že jsme neměli lístky a u řidiče se nedaly koupit. V UB si na hromadnou dopravu musíte koupit kartičku Umoney za 3 200 MNT a tu nabít (mělo by stačit max 1500 na jednoho). Zjistili jsme, že cesta do Nalaich stojí 500 MNT a autobus jezdí každých 20 minut. Za 20 minut nepřijel autobus ale minibus. Ještě než minibus zastavil, místní běželi vedle dveří a následně se tak tlačili dovnitř, jako by se řítila pohroma a tento minibus jim jako jediný mohl zachránit život. I přes nátlak jsme se dostali dovnitř a zaujali místa na stání v zadní části, jelikož sezení už bylo obsazené.
Záhy jsme se uvědomili, proč byla taková tlačenice. Autobus byl tak narvaný, že jsme stáli sotva na jedné noze a k tomu drželi krosny. Aby toho nebylo málo, tak se do autobusu natlačili dva mechanici, kteří se rozhodli přepravit malý motor. Z motoru ještě tekl olej a ti dva byli tak špinaví, že na co sáhli, bylo hned černé. Bohužel stáli hned vedle nás. Nalaich je vzdálen 28 km od UB. Nic dalekého, ale na Mongolských hrbolatých cestách, kde některé výmoly byly tak velké, že v jeden okamžik se celé osazenstvo minibusu nacházelo ve vzduchu, to znamenalo 1 hodinu cesty natlačeni na sebe bez vzduchu. Cestou jsme potkali rozbitý autobus a jednalo se zrovna o ten bus, který nám ujel. Tak aspoň v něčem jsme měli štěstí. Kousek od cíle, aby toho nebylo málo, jeden kluk který byl vedle nás, vypustil na podlahu kňourající štěně, které doposud schovával pod mikinou. Štěně po vypuštění ihned udělalo oblouček a průjmem pokadilo podlahu 😀 Naštěstí to bylo vše, co nás v minibuse potkalo a vystoupili jsme v Nalaichu.
Minibus do národního parku z města Nalaich
Minibus do národního parku přijel v 5 hodin, tak jsme zalezli dovnitř, protože už se pěkně ochladilo. Minibus vyrazil přesně v 18.00 – jezdí každé 2 hodiny z Nalaichu do vesnice Terelj za 2 000 MNT na osobu. My nechtěli až do cílové stanice, tak jsem se domluvili s řidičem, aby nám zastavil u turtle rocku, kde jsme chtěli sehnat ubytování v jurtě. Když nás vysadil na hlavní silnici, k turtle rocku jsme to měli ještě 20 minut chůze a už byla úplná tma.
Hledání jurty vedle Turtle rocku
Nachází se zde opravdu velké množství kempů s jurtami, jen jsme je v noci neviděli. Zkusili jsme hned první kemp vedle kamene, kde však nikdo nebyl. V druhém kempu nás pan, co právě sekal dříví, zavedl na recepci, kde si řekli za jednu noc 80 000 MNT, cca 800 ,- Kč (noc v UB nás stála průměrně 40 000 MNT). Zkoušeli jsme smlouvat, ale pod 50 000 MNT za jednu noc jít nechtěli. Tak jsme odmítli a šli hledat dál. Když jsem přešli potok, zkusili jsme další kemp. Napřed nás tam vyděsili štěkající psi, ale poté jsme uviděli postaršího majitele. Řekl nám 40 000 MNT na noc, což jsme usmlouvali na 30 000 MNT a následně na 50 000 MNT za dvě noci. No sláva jsme ubytovaní. Pán viděl, jak jsme zmrzlí a hned nám šel zatopit.
Večer nám přišla paní majitelka nalit místní sladké mléko, které stalo 1000 MNT a bylo moc dobré. Postarší paní přišla po půlhodině znovu, dala nám uhlí i igelitovém sáčku do kamen a zabila nám tím oheň. Jelikož sirky nám odmítali zanechat, Anet šla do jejich příbytku a poprosila je, jestli by nemohli kamna znovu rožehnou. Paní stále něco mrumlala a házela rukama – asi ať na kamna nesaháme, ale oheň rozdělala pomoci malého plamenometu. My však mrznout nehodlali (venku bylo pod nulou), tak jsme si šli nakrást dříví a celou noc poctivě přikládali, aby oheň nevyhasl. Jdeme konečně spát a zítra se už těšíme na národní park.
