Ráno kolem 7 nás budí klepání na dveře. Vchází paní majitelka a jde nám rozdělat již sotva doutnající oheň. V jurtě již byla celkem zima, oheň začíná příjemně hřát, a tak ještě na hodinu a půl usínáme. V tomto článku shrneme dvou denní itinerář aktivit pro národní park Gorkhi Terelj. Návod, jak se dostat to Gorkhi Terelj autobusem z Ulánbátaru najdete v článku Jak levně navštívit národní park Gorkhi Terelj a sochu Chinggis Khaan
DEN 1
Dnes máme na programu si projít národní park Gorkhi Terelj a zítra se dostat k soše Chinggis Khaana. Z teplé jurty se nám ven moc nechce, tak vyrážíme až okolo 11 hodiny. Naší orvní zastávkou je Turtle rock, kde jsme se pofotili za přítomnosti obecenstva složeného ze dvou místních Mongolů popíjející vodku.
Naše procházka dále směřuje k 4 km vzdálenému buddhistickém chrámu Aryapala, meditačního centra. Slunce svítí a nádherně probarvuje žlutě zbarvené opadající modříny. Po cestě už nám vyhládlo, tak jsme se naobědvali s výhledem na téměř prázdné údolí.
Chrám nás nadchnul svou architekturou, ale ještě více obdivujeme barvy podzimu a pohled na podzimní údolí.
Protože se nám ještě nechce do chladné jurty, procházku jsme si protáhli přechodem přes jeden hřeben do vedlejšího údolí. Na hřebenu jsme se rozhodli, že zde musíme pořídit fotku. Když ale bylo vše připravené, tak se jak naschvál spustil strašný vítr. Byla nám strašná zima, dron ve větru sotva držel a během focení jsme najednou uviděli, jak vítr shodil foťák, který padá ze skály a Anet bunda odlítává. Naštěstí situace dobře dopadla, nic se nerozbilo a vše jsme pochytali dříve to spadlo úplně dolů ze skály.
Večer jsme si ještě připravili zásobu dřeva a schovali jsme před paní majitelkou dvě ošatky. I když je hledala, tak je nenašla a donesla nám dříví nové 😀 díky tomu přečkáváme -14 stupňů v jurtě přes noc. Tuto noc vznikl slavný citát “Cílem dnešní noci není se vyspat, ale přežít” – Tomáš Janoušek.
DEN 2
Druhý den se vydáváme brzo ráno k soše Chinggis Khaana, která je v současnosti největší sochou jezdce na světe! K soše z Národního parku ale nejezdí žádná veřejná doprava (alespoň dle našich info), a tak se jsme se rozhodli stopovat. Vyšli jsme na hlavní silnici ve směru město Nalaich ale na silnici moc aut nejelo. Po 10 minutách chůze přeci jen něco přijelo a ejhle, hned první auto nám zastavilo. Milý postarší pán nás za chvilku vysadil na rozcestí v Nalaichu, odkud musíme stopovat dál k soše. Zhruba po 5 minutách nám zastavilo další auto, které nás dovezlo až tam!
Podle oficiální cedule se na sochu platí vstupné 30 000 MNT (280 CZK), ale za kasou nikdo neseděl a hlídač nás pustil dovnitř zadarmo. Výhled ze sochy je opravdu nádherný a v tu chvíli jsme si i uvědomili jak je obrovská a velkolepá.
Po prohlídce sochy jsme se vydali zpět do Ulánbátaru. Sotva jsme vyšli na silnici, vyjelo kolem nás auto, které nám hned zastavilo . Stopování v Mongolsku je tedy velmi jednoduché, alespoň co se pro cizince týče. Zároveň stopování vyšlo rychleji než hromadná doprava :D. Ze 7 aut, co projeli kolem, nám 4 zastavili a 3 svezli (1 auto jelo jinam). Ani domluvit se nebyl problém – vždy jsme řekli název města a ukázali obrázek. Řidič nás vysadil přímo na autobusové zastávce v Nalaichu, kam během pár minut přijel autobus zpět do Ulánbátaru.