Přišel čas opustit Rusko a vydat se do jiných krajin. Další zastávkou naší cesty kolem světa je Mongolsko kam jsme dojeli autobusem z ruského Ulan Ude. Po příjemném překvapení Ruskem jsme plni očekávání, snad nás Mongolsko nezklame 🙂 Tak pojďme na to!
Autobus z Ulan Ude do Ulaanbaataru
První zastávkou v Mongolsku je Ulánbátar, do kterého se vydáváme autobusem z ruského města Ulan-Ude. Jeli jsme se společností Baikal Naran tour a cesta na jednu osobu nás vyšla 2200 Rub. Hned na začátku nás překvapil interiér autobusu, na kterém si dal pan řidič opravdu záležet. Volant a řadící páka obalené stříbrnými kuličkami nebo fialově zdobené závěsky nás opravdu dostaly. Ze zastávky vyrážíme na čas, ale po cestě ještě autobus dobíhají ostatní spolucestující. Začínáme si uvědomovat, že cesta bude šílená.
Průběh cesty z Ulan Ude do Ulánbátaru
Hned po hodině zastavujeme na záchod a přestávku na kouření (snad půlka lidí v autobuse jsou vášniví kuřáci). Po další půl hodině zastavujeme u nějakého malého obchůdku, ve kterém si kupuje náš spolucestující dva melouny a potom vyrážíme dál. Vůbec nechápeme, co se děje a proč kvůli každé blbosti zastavujeme.
Konečně přijíždíme k ruské hraniční kontrole. Musíme si s sebou vzít všechny věci (včetně našich těžkých krosen) a projít skenery a pasovou kontrolou. Celý náš autobus ještě prochází a kontroluje stráž. Asistent pana řidiče je z nás celý nešťastný, protože i přes to, že se řeklo, abychom si vzali všechny věci, lidé zapomněli v autobuse malé batohy a stráži se to příliš nelíbilo 😀
Po úspěšně kontrole jedeme asi 10 minut a přijíždíme k mongolským hranicím. Opět musíme vzít všechny věci a projít pasovou a zavazadlovou kontrolou. Všechno to trvá celkem dlouho, ale dobře to dopadlo a nikdo z autobusu nemusel zůstat na hranicích 😀
Sotva autobus ujede 2 km, už zase zastavujeme, aby k nám mohli přistoupit 3 lidé nabízející výměnu rublů na mongolské peníze (mongolský tugrik). Udělali jsme s nimi kolečko po vesnici a zastavili u něčeho, co vypadá jako ubytovna a restaurace. Mongolové se šli nadšeně najíst do restaurace a turisté si většinou koupili chipsy nebo sušenky v obchodě. Moc se nám ta restaurace nepozdávala a v menu jsme ničemu nerozuměli. Překvapilo nás, že i v zapadlé vesničce u hranic se dá platit kreditní kartou! Pověry o tom, že v Mongolsku bez hotovosti ani ránu, tímco vyvracíme 😀
Po obědě už konečně vyrážíme dál. Nastalo ale příšerné zjištění, cesta do Ulánbátáru není zpevněná (2019)! Prostě je to jenom hlína, písek a štěrk. Nejen že to s námi šíleně háže, cesta vůbec neutíká a všichni už jsou z toho zoufalí. K tomu všemu neustále zastavujeme na záchod (to byl taky kulturní šok) nebo na kouření a my máme pocit, že tam nikdy nedojedeme. Po cestě potkáváme auta, kterým upadlo kolo, zničila se pneumatika nebo mají jiný druh poruchy…no chtělo by to ten asfalt.
Očekávaný čas příjezdu byl 20:30, my jsme dorazili kolem 23:00. No bylo to těsné :D. Bereme krosny na záda a pospícháme směr ubytování, už se těšíme na jídlo a postel. Po hodině přicházíme do ulice, ve které se má podle map hostel nacházet, ale my nevidíme žádné značení nebo cokoliv, co by nám pomohlo hostel identifikovat. Byly tam pouze bytovky a nějaká škola. Anet usedla na lavičku, aby hlídala věci zatímco Tom pobíhal po okolí, hledal a ptal se lidí, jestli někdy neslyšeli o Mongolian budget hostel. Ale bez úspěchu. Všichni kolemjdoucí se nám snažili pomoc, ale marně. Tomovi dokonce otevřel polonahý rozespalý pán a místo toho, aby mu vynadal, že ho vzbudil, ochotně a přátelsky pomáhal.
Volání do hotelu taky nezabralo, jelikož telefonní číslo nefungovalo. Přemýšleli jsme co dál a v tu ránu se stal zázrak. Do bytovky, u které seděla Anet, přicházela skupiny lidí po party a my jsme tomu dali poslední šanci. Zeptali se jich, jestli náhodou neví, kde je ten Mongolian budget hostel. Reakci paní domu nikdo (my ani její opilí kamarádi) nečekal. Pozvala nás dovnitř a řekla nám, ať u ní klidně přespíme. Nic jsme tím nemohli ztratit a tak jsme ji následovali.
Nalila nám vínko, dala nám něco k snědku (fazole s vajíčkem a zeleninou, jablíčka) a my jsme se s nimi snažili anglicko-rusky komunikovat. Byla to zábava, jelikož jsme zjistili, že její manžel navštívil před pár lety Českou republiku a vzpomínal tak na Prahu nebo Zlín, uměl slova jako pivo, brambora nebo nefunguje. Dali jsme mu ochutnat slivovičku a on ji vypil jako by to byla voda :D. Kolem 3 ráno jsme už ale všichni začali být unavení (oni pomalu střízlivěli) a dohodli jsme se, že půjdeme spát.
Vzbudili jsme se zároveň s jejími dcerami kolem 6:30. Jedna z nich nám uvařila čal a pomáhala nám zjistit, jak je to s tím naším slavným ubytováním. Nakonec jsme přišli na to, že jsme ve správné budově, ale ve špatném vchodě. Tom tedy zůstal v bytě a Anet šla vedle na výzvědy. Našla ten byt (žádný nápis nebo náznak, že se jedná o hostel), ale nikdo nereagoval na klepání na dveře a neotevřel. Asi po hodině jsme to vzdali a rozhodli se zabookovat jiný hostel. Dodnes nikdo z hostelu nereagoval na naše zprávy a telefonáty, možná to bylo nějaké fake ubytování, nechápeme.
Rodině jsme nechali na stole děkovný vzkaz a doutník (všimli jsme si, že jsou kuřáci) a šli jsme najít naše nové ubytování. Po cestě si ale Tom uvědomil, že v bytě zapomněl powerbanku, a tak jsme se tam stejně ještě museli vrátit 😀 Paní očividně nebylo dobře, vypadalo to na pořádnou kocovinku, a tak jsme ji nezdržovali, znovu poděkovali a šli 😀 Danista hotel byl vzdálen cca 1 km, takže jsme tam byli za chvilku, ubytovali jsme se a šli to všechno dospat. Ten den jsme už jenom stihli koupit mongolskou SIMku od společnosti Mobicom, která byla stejně jako v Rusku hrozně levná.
